Majitel brněnských barů jako Bar, který neexistuje, Super Panda Circus nebo 4 pokoje, Jan Vlachynský, má za cíl víc, než hosty pouze napojit. Po barmanech chce, aby zákazníky večerem provázeli, nebo jim pomohli s konverzací. Jak se jim to daří? I to se dozvíte v rozhovoru.

Moderátorka: Bar který neexistuje, Super Panda Circus, Čtyři pokoje a také nedávno otevřené Whiskey Bar, který neexistuje. To jsou názvy čtyř podniků, které jsou oblíbené v Brně pro svou určitou netradičnost, milý a zábavný personál a také pro zvláštní drinky. Svým ceníkem i obsluhou ale trošku naznačují, že jsou určeny spíše pro společenskou smetánku. Na druhou stranu Whisky Bar nyní razí heslo „Boříme mýty“ a také „Whiskey a ústřice pro každého.“ Pro koho jsou tyto podniky určeny, i o tom se budeme bavit s naším dnešním hostem Janem Vlachynským. Dobrý den.

Vlachynský: Dobrý den.

Moderátorka: Na začátek bych začala nastíněním takové situace. První rande. Oba jsou nervózní, nevědí, o čem si budou povídat, co budou pít. Co byste jim v tuto chvíli poradil za drink?

Vlachynský: No já si myslím, že já osobně asi nic moc, protože já se v tom zas tak moc dobře nevyznám. Ale ono vlastně nejde až tak moc o ten drink, ale o to, abychom vytvořili prostředí, ve kterém se to všechno může stát. Takže my rádi říkáme, že to musíme udělat dobře, i kdybychom měli prodávat pouze vodu. Stejně tak je to tady s tím. Takže něco, co možná je potřeba vytvořit, je pocit bezpečí, něco známějšího lidem, něco, co je jim blízké a pak v tom být s nimi, jak je potřeba.

Moderátorka: Ono se totiž říká, že vaši barmani jsou skupina psychologů. Učíte je údajně až na padesát sociálních her. Zajímalo by mě o jaké hry se jedná.

Vlachynský: Ono to není, že je učíme 50 sociálních her, ale my věříme v to, že lidé k nám chodí ne proto, aby se najedli nebo napili, to mohou dobře udělat doma nebo v nějakém známějším prostředí. Jde nám o to, aby právě hráli jakékoli sociální hry. V podstatě to, co my děláme je, že když k nám přijdou nováčci, tak během prvních několika měsíců je školíme poměrně intenzivně a součásti školení je, že oni sami mají přijít na to, co všechno mohou lidé chtít v baru dělat.

Pokud si dokáží představit, za čím vším kdo mohl přijít, tak potom tím spíš mohou odhadnout, že například toto je ta situace a podle ní následně reagovat. Jako barman se budu chovat jinak, pokud přijde někdo na právě zmíněné rande nebo přijde někdo sám si přečíst knížku, s kamarády zapařit nebo přijde na obchodní schůzku a tak dál. To jsou takové základní modely her, ale těch podher je potom mnohem víc. Mohu přijít například na obchodní schůzku.

A jak to tam vypadá, ta dynamika? Je tam jeden důležitý člověk a pár dalších kteří ho poslouchají nebo je to nějaký souboj nebo je to zakončení obchodní schůzky a oni si potřebují spíše „odfrknout?“ Je to první rande nebo je to už po nějaké době, už se znají, co všechno se tam vytváří? Toto by měl barman umět přečíst. Měl by se na to naladit tak, aby byl dobrým parťákem. Pokud pokročím v naší teorii pohostinnosti, tak je to o tom, že někdo potřebuje, abyste u něho byla pořád, protože to je to, co zrovna patří do té hry. Pokud ta hra bude, že přišel, degustoval whisky a chce o tom vědět všechno, tak asi potřebuje barmana a hodně slov a pozornosti. Naopak pokud někdo přišel na obchodní jednání, tak možná potřebuje jenom sem tam něco, ale spíš se soustředí na svého společníka.

Moderátorka: Přesto je těch sociálních her až padesát. Mohl byste mi třeba jednu vysvětlit nebo předvést, naučit?

Vlachynský: Tam je právě ta mýlka. My neříkáme toto je přesně ono nebo ne. Naše školení jsou hodně interaktivní, to znamená, že si dáváme soutěže, při kterých jsou lidé rozdělení do skupin a mají vymyslet co nejvíce různých modelů a pak je popsat. Jedna skupina vymyslela až 50 modelů. Konkrétní hra může být například rande naslepo. V baru se potkají dva, vůbec se neznají. Tady je právě potřeba vytvořit bezpečné prostředí pro oba a vytvořit prostor, aby se poznali.

Je třeba vytvořit prostor, aby si o sobě řekli různé věci. Barman nebo barmanka mohou být prostředníky, kteří dobře mířenými otázkami ukáží například na to, co zrovna pijí nebo co mají rádi za pití. Pokud to řeknou barmanovi, tak to vlastně říkají i sobě a potom je to pro ně icebreaker, který má pomoci celé konverzaci. To je například začátek. Potom tam jsou klíčová místa, u kterých musí barman umět poznat, že to nejde dobrým směrem, protože rande naslepo nemusí dopadnout úplně dobře.

Pokud se jeden z těch dvou necítí dobře a chce odejít, tak barman může aktivně nabízet další drinky, ale neptat se na to víc toho, který s ním víc komunikuje, protože to je ten, který tam chce více zůstat. Ten druhý pak pouze hledá cestu ven. Barman to má v tuto chvíli umět poznat, musí se raději zeptat toho, který s ním komunikuje trošku méně a tváří se, že by už tady raději nebyl.

Moderátorka: Teď už chápu, proč to trvá dva roky, než si lidi vyškolíte. Každý koncept baru, obsluha má nějaké speciální obleky, outfit. Vyžadujete něco podobného pro zákazníky?

Vlachynský: Vůbec ne. Už to, co jste říkala na začátku, že je to pro smetánku nebo něco takového, tak to ne. My jsme pro kohokoliv, kdo chce. Co se týče toho, co konzumuje u svého zážitku, u té sociální hry, tak chce prostředí, které je fajn, není luxusní nebo snobské. Takové podniky jsem viděl, a to nejsme my. Chce to pouze určitou kvalitu, to je všechno. Poté to může být úplně kdokoli, může se oblékat jakkoliv.

Měli jsme v Baru, který neexistuje asi tři večery, kde byl daný dress code, ale to bylo spíš vtipné a zábavné, v tom smyslu, že se všichni oblékneme například jako mafiáni. To bývá narozeninový večer, který slavíme v prosinci. To je jediný případ, kdy jsme měli nějaký dress code.

Moderátorka: Přesto ale pokud by přišel člověk do Baru, který neexistuje v teplákách, tak se tam nejspíše nebude cítit úplně dobře. Beru to z vlastní zkušenosti. Není to v tomhle ohledu spíše, že každý koncept baru může někomu sedět víc? Jsou rozdíly mezi lidmi, kteří jednotlivé bary navštěvují?

Vlachynský: Jsou tam spíše rozdíly v náladách, se kterými do podniků přichází. Mnohokrát jsou to ti samí lidé, kteří chodí do všech podniků, V každém podniku se ale projeví trošku jinak, například proto, že chtějí hrát trošku jiný typ hry. V Pandě budou možná více objevovat nebo možná půjdou spíše na to rande. Do Čtyřech pokojů možná půjdou spíše na nějakou párty. Takže v tomto se to hodně liší. Řekl bych, že není až tak moc lidí, kteří by to měli tak, že některé podniky úplně milují, a naopak jiné jim vůbec nesedí.

Moderátorka: Máte vy nějaký bar, ve kterém se cítíte dobře?

Vlachynský: Já se cítím dobře ve všech. Na druhou stranu do nich moc nechodím z pohledu hosta. Já jsem spíše kanclový člověk. Mám k nim stejný a zároveň trošku žádný vztah v tom smyslu, že bych řekl, kde se mi pije dobře. Ono se to ani moc nehodí, abychom se opíjeli ve svých podnicích.

Moderátorka: Proč vy sám nestojíte za barem? Není to i váš cíl, když jste chtěli otevřít podnik?

Vlachynský: Protože to neumím. Ze začátku jsme si mysleli, že to tak bude. Už předtím jsme měli stánky na vánočních trzích, kde jsme za stánkem stáli. Bylo to dobře, v tu chvíli jsme pochopili, o čem to je. Poté jsme se z toho vzdalovali, stánků bylo více a my jsme nemohli být za tím jedním konkrétním. Když jsme otevírali Bar, který neexistuje, tak jsem si myslel, že budeme za barem také.

Na začátku toho bylo ovšem tolik, že jsme se s mým parťákem Andrejem nestihli připojit do barmanského školení. Takže jsme sice tomu dobře rozuměli, ale pouze z pohledu z druhé strany. Dlouhou dobu jsem si říkal, že se do toho ještě zapojíme nebo zapojím, ale čím víc se barmani a barmanky zlepšovali, tak to bylo mnohem těžší.

Potom jsem si uvědomil, že je to dobře, že mám trošku od toho odstup. Mohu vidět věci, které bych neviděl, kdybych byl přímo v tom. Je pravda, že dvakrát jsem za barem stál. Jednou na naše 2. narozeniny, ale pomocníka mi dělal jeden z našich nejlepších barmanů, takže to bylo relativně jednoduché. Poté i na jedné barmanské soutěži, ale to byla spíše taková sranda.

Moderátorka: Takže svoji kariéru v tom asi nevidíte. Děkuji za rozhovor a mějte se hezky. Na shledanou.

Vlachynský: Díky moc. Na shledanou.