Každý volný víkend první světová válka. Takto vypadá odpočinek Vladimíra Holíka, studenta Masarykovy univerzity a zároveň poručíka osmého pěšího pluku královské Rakousko-uherské armády. Spolu s dalšími nadšenci pořádá rekonstrukce bitev. Proč se tím ve 21. století zabývá a jak poznat, kdo vyhrál, nám pověděl v rozhovoru.

Moderátorka: Dnes ve studiu trochu netradičně ve stoje přivítáme studenta Masarykovy univerzity a poručíka 8. pěšího pluku rakouské armády v jedné osobě Vladimíra Holíka. Dobrý den.
Holík: Dobrý den.
Moderátorka: Jak se v dnešní době člověk stane plukovníkem rakouské armády?
Holík: Musí se dobře narodit a pak prokázat nějaké zkušenosti. Ne, já si dělám legraci. Každý spolek to má nastavené jinak, má jinou hierarchii. Většinou se to vybírá podle lidí, kteří něco dokážou. My se snažíme pořád vojenskou morálku a kázeň převádět i do novodobých spolků. Člověk, který se stane důstojníkem, musí umět velet. Musí umět ostatní správně postavit, kam mají jít, velet, kdy mohou do útoku, kdy nemají střílet, kdy si mají na co dávat pozor a podobně.
Moderátorka: Teď žádná válka není.
Holík: My děláme rekonstrukce bitev, jsme de facto pořád ve válce. Navíc letos je to sto let od ukončení první světové války.
Moderátorka: Jak taková rekonstrukce bitvy vypadá?
Holík: Pro diváka možná zajímavě. Jsou rekonstrukce bitev od účastníků dvaceti lidí až po mnohatisícové bitvy. Ty největší se nekonají u nás, ale třeba v Anglii nebo ve Francii. Bitva probíhá tak, že většinou je na víkend, popřípadě na prodloužený víkend. Všichni přijedou, vojáci, zúčastnění a postaví se dobový tábor. Na novějších akcích nebo když není vhodné prostředí, tak se spí v zázemí nějaké tělocvičny. Večer si povídáme, vidíme se po dlouhé době, takže i nějaká ta sklenka alkoholu padne. V sobotu pak většinou bývá nějaký pietní akt. My bitvy a rekonstrukce děláme ne proto, že by nás bavilo v červenci se navléct do vlněných uniforem, nechat na sebe péct slunko a být na pokraji fyzického zhroucení, ale snažíme se lidem ukázat, co se dělo, jaká byla historie, a že není moudré zapomínat na naší historii. Neméně důležitým faktem, proč děláme rekonstrukce je i to, abychom vzdali hold našim předkům, kteří se nebáli položit život. Tudíž probíhá nějaký pietní akt, kde se třeba jde k nějakému pomníku. V Českých zemích poslední válečný konflikt proběhl v podstatě za doby Rakouska v roce 1866 u Hradce Králové. Je zde spousta pomníků, chodí se sem, pokládají se věnce. To je zhruba sobotní program. Odpoledne v sobotu, někdy i v neděli, je přímo rekonstrukce bitvy. Předem důstojníci chodí na poradu, zmapuje se bojiště, řekne se tady pyrotechnika, sem nesmíš, tady pozor nebo při tomhle znamení signálu odstřelíme půlku zákopu, pozor, tam přijde plamenomet. Potom na těch důstojnících je, aby tyhle věci, které se řekly na poradě předali mužstvu a aby se nikomu nic nestalo. Na rozdíl od války, my se snažíme bitvu přežít, nikomu neublížit, ani sobě. Takže se snažíme eliminovat veškeré možnosti jakéhokoliv úrazu. Po bitvě jsme všichni splavení, tak se pije hodně pivo. Odjíždí se pak většinou v neděli. Jsou samozřejmě i akce, které jsou na delší dobu.
Moderátorka: Když se to snažíte přežít, tak jak se pak pozná, kdo vyhraje?
Holík: Většinou je to předem domluvené. Rekonstruujeme zejména bitvy, které se opravdu staly, což je z první světové války na našem území problém, protože na našem území neprobíhala žádná fronta. Ale děláme rekonstrukce bitev, významných bitev, právě z první světové války, takže třeba u Plzně se každý rok v říjnu konají slavnosti. Konají se rekonstrukce bitev z italské fronty, vykopou se zákopy a tam se jede. Je tam hodně familiární prostředí, tam jsou ranní, odpolední a večerní bitvy. Domluví se, že nyní vyhrajete vy, příště oni, kolik bude útoků a kolikrát. Jsou i bitvy, kde se to vůbec neřeší, to jsou spíše lokální, malé. Ty jsou ale nejzábavnější pro nás, pro diváka bohužel ne. Tam je to prostě o tom, kdo se jak utaktizuje, kdo předvede schopnost manévrovat v okolí a využít taktických různých výhod.
Moderátorka: Vy jako důstojník organizujete jednotky?
Holík: Já jsem k tomu byl veden od mala, protože můj táta znovu založil 8. pěší pluk z Brna. Teď je v hodnosti plukovníka, má jednu z nejvyšších hodnosti v České republice ve znovuobnovené rakouské armádě. V našem spolku panuje jakási monarchie, takže se očekávalo, že prvorozený syn převezme žezlo, tudíž si mě celou dobu vychovával a vedl k tomu, že povedu regiment, povedu naše pluky až budou starší, takže je povedu do bitev, a tak nějak se naučím tomu řemeslu.
Moderátorka: Takže váš syn se má také na co těšit?
Holík: No nejspíš jo, pokud to bude syn, tak rozhodně a pokud ne, tak to bude zklamání.
Moderátorka: Spolupracuje s vámi nějaký pluk ze zahraničí?
Holík: Neřekl bych, že úplně spolupracuje, ale máme navázané kontakty. V zahraničí je situace docela komplikovaná, protože u nás v České republice, byť máme hodně přísné zbrojní zákony, tak v zahraničí jsou ještě přísnější. Je problém se tam dostat s těmi moderními puškami, tudíž tam ty rekonstrukce nejsou v takovém měřítku jako u nás. Často jsme jezdili do Polska, máme kamarády v Krakově. Ale v poslední době je čím dál tím víc akcí a je těžší se s nimi setkávat. Letos jsme ale navázali kontakt konečně s italskými pluky, protože letos bude sto let od obrovské ofenzívy na řece Piavě.
Moderátorka: My dneska stojíme hlavně kvůli vaší uniformě. Mohl byste nám ji trochu popsat?
Holík: Jedná se o uniformu, jak už bylo zmíněno, císařsko-královské armády Rakouska-Uherska. Je to model vzor M08, který sloužil na začátku války. Barva, ačkoliv někomu může připadat zvláštní, se nazývá štičí seď, německý hechtgrau. Rakouská armáda v nich nastupovala do války. V roce 1916, přišla obrovská změna, začala se používat feldgrau, což byla v podstatě první moderní uniforma v khaki barvě, která lépe maskovala. Tahle uniforma měla jednu nepopiratelnou výhodu, a to z morálního hlediska. Když byl voják zasažen a krvácel, tak krev na uniformě nevypadala jako krev, ale pouze jako by se polil. On věděl, že je zle, ale ostatní kolem něj to neviděli tak špatně. Jinak uniforma je typická, skoro každý, kdo nás vidí, tak začne vykřikovat „podívejte se, Švejk.“ To nás trošku už ubíjí, protože dogmata tam jsou. Jinak uniforma rakouská typická právě tahle se stává z řemene, já mám teda už důstojníka na sobě, tudíž mám i šavli, která během té první světové války začala postrádat svůj prvotní význam, kterým bylo návěstí pro vojáky. Když se zvedla šavle, bylo jasné, že se bude střílet, když spadla dolů, mělo se vystřelit. Protože v těch obrovských řadách, které převládaly ještě padesát let před první světovou válkou, bylo potřeba vidět i na tu šavli. Nebylo možné uřvat ty obrovské vojenské celky. Potom v průběhu války se šavle zkrátila, už fungovala víceméně pouze jenom jako důkaz toho, že se jedná o důstojníka. Já mám sice vysokou čepici, ale často důstojníci nosili i normální pěchotní čepice, protože byl nedostatek materiálu během války.
Moderátorka: Když už jsme u Švejka. Já bych se chtěla zeptat. Dneska o první světové válce společnost až tolik neví nebo není to tak moc populární téma jako třeba druhá světová válka. Když s někým mluvím, tak právě první, co přijde na otázku první světová válka, je Švejk. Jak si tohle vysvětlujete?
Holík: Je to vysvětlení poměrně jednoduché. V roce 1918 zaniklo Rakousko-Uhersko a byť můžeme namítat, že to byl žalář národů, tak pravda je bohužel, jak už to bývá, někde jinde, v našich dějinách, konkrétně v roce 1918. To se asi nejlépe ukázalo, že historii píši vítězové a v roce 1918 se všechno rakouské začalo démonizovat. Asi nejlepším příkladem toho všeho je v Praze stržení Mariánského sloupu jakožto symbol habsburského útlaku. Ale to, že Mariánský sloup byl postaven po významném vítězství Pražanů nad Švédy, kteří obléhali Prahu v roce 1648, to už nikoho nezajímalo. Byl to prostě symbol rakouský, vznikl nový vstát, samozřejmě všichni na něj byli hrdí. První republika úspěšně tutlala to, že v rakouské armádě bojovali Češi. Bylo to nemalé množství, řekněme že zhruba 1 400 000 Čechů bylo nasazených v první světové válce v rakouské armádě. Z nichž 140 tisíc, ta čísla jsou přibližná, padlo přímo v bojích a někteří historikové dnes tvrdí, že dalších 160 tisíc zemřelo na následky války. To máme 300 tisíc obětí Čechů, Moravanů a Slezanů v rakouské armádě, kteří se rozhodli, když to vezmeme z vojenského hlediska, nezradit svoje bratry, svoje kamarády, svoji rodinu a bojovali pořád za svojí zemi, i když byla součástí Rakouska. Oproti tomu, když už se dnes mluví o první světové válce, tak se zejména mluví o legiích, což je smutné. Máme tady, jak už jsem říkal, 1 400 000 nasazených Čechů, neskutečné číslo, a oproti tomu státem uznaných bylo zhruba 70 tisíc legionářů, celkem jich bylo asi 110 až 120 tisíc, opět ta čísla se různí podle různých autorů. Ale co víme přesně, tak že legionářů padlo 5405. Je to úplně přesný údaj, který naleznete v několika encyklopediích. Je to právě problém, není vhodné generalizovat, démonizovat rakouskou armádu a zapomínat na příkoří, které se dělo Čechům v rakouské armádě, protože to všechno nám nepatří. Oni bojovali taky, za válku nemohli, umírali naprosto zbytečně. Je potřeba si připomínat hlavně je. To je ten největší problém dnes.
Moderátorka: Dobře, mockrát děkuji za rozhovor.