„Divadlo Husa na Provázku vždy proklamovalo aktivizaci diváka a zrušení hranice mezi hledištěm a jevištěm,” říká bývalý člen divadla a profesor Petr Osolsobě. Po čtrnácti letech rezignoval na členství v Umělecké radě Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění kvůli kontroverzní hře Naše násilí a vaše násilí. „V dějinách českého divadla neexistuje taková hrubost jako ta, která se na konci května odehrála na festivale Divadelní svět Brno.”

 

Moderátor: Při uvedení představení Naše násilí a vaše násilí na festivalu Divadelní svět Brno vtrhli na jeviště příznivci extremistického hnutí Slušní lidé. Hra pokračovala až po zásahu policie. V návaznosti na tuto inscenaci také po čtrnácti letech odstoupil z Umělecké rady Divadelní fakulty JAMU profesor Petr Osolsobě. Pávě s ním budou o kontroverzním představení dnes hovořit. Vítejte ve Studex TV.

Petr Osolsobě: Děkuji za vaše pozvání.

Moderátor: Ve svém rezignačním dopise píšete: „‚Nemusím vypít moře, abych věděl, že je slané, říkával svatý Irenej.“ Je třeba vidět divadelní inscenaci, abyste ji mohl hodnotit?
Petr Osolsobě: Ano, není to nutnou podmínkou hodnocení, pokud si seženu spolehlivé recenze. Pokud si seženu videomateriál, fotografie. Pokud vím z veřejných zdrojů, jak ta inscenace vypadá. Dokonce si můžeme představit, že člověk, který je přítomen takové inscenaci, ji třeba nemůže esteticky vnímat, prostě protože propukne v pláč. Anebo protože musí vystoupit z estetického vnímání a zaujmout občanský postoj.

Moderátor: A jaké jsou tedy ty Vaše zdroje, které jste použil?

Petr Osolsobě: Jsou to různé druhy recenzí, které byly na internetu, obrazový materiál, který byl na internetu. A z veřejných zdrojů v češtině byla dobře známa recenze, kterou napsala teatroložka Martina Ulmanová a publikovala v časopise revue Svět a divadlo v roce 2016. Kde, dovolte abych ji citoval, říká, že: „Fričova hra ve své produkci vídeňské snad neměla ani parametry profesionálního divadelního výkonu,“ – ona namluví o té vídeňské produkci. A mluví tady o tom, že ta hra vyloženě podněcovala k násilí, obžalovala Evropany z toho, že mohou za násilí a veřejně deklarovala, že jejím účelem je působit Evropanům bolest. Zločin tkví jen v tom, že jsme Evropané. Nebude mír, dokud nezemřou dva miliony Evropanů a tím se nevyrovnají počty obětí.

Moderátor: To je tedy ta zásadní recenze, která Vás přesvědčila?

Petr Osolsobě: Ta recenze je jedna z mnoha. Ale tuto recenzi dramaturgická rada a ředitel festivalu Divadelní svět vůbec nevzali v úvahu. Recenzi od odborníka, který říká: Ta hra nemá uměleckou hodnotu a je založena na provokaci. Oni to měli vědět z veřejných zdrojů.

Moderátor: Dramaturgická rada měla třeba jiné zdroje. Tohle je jedna recenze z mnoha.

Petr Osolsobě: Domnívám se, že měli vzít v úvahu, že jde o představení, které veřejně deklaruje i ve svých částech, i ve svém názvu, i ze všech různých recenzí ukazuje, že má extrémní podobu – vzbuzování násilí, šokování, hanobení.

Moderátor: Tak má třeba nějakou formu, která je hodně kontroverzní nebo provokativní, ale nemusí nutně vzbuzovat násilí.

Petr Osolsobě: U mě i umělecká forma je slabá. A o tom hovoří tato recenze. Můžete se podívat na fotografie. Stačí jich vidět několik, abyste věděl, že ta hra je extrémně hrubá, extrémně násilná. A my tady mluvíme o dvouhrách, protože festival pozval nejdřív hru Prokletí. Tam jsou obrazy jednak sexuálního zneužívání socha Jana Pavla II, jednak jejího pověšení, jednak rozřezávání křížů motorovou pilou, jednak používání křížů jako samopalu nebo kulometu. To znamená: jeden obraz za druhým znamená násilí a osoba Jana Pavla II symbolizuje světovou skupinu, na kterou to násilí má, anebo může být uplatněno.

Moderátor: Říkáte, že symbolizuje. Lze tyto divadelní obrazy zredukovat na pouhé akty, které se dějí na jevišti? Není třeba nějaký kontext? Třeba zhlédnout tu hru od začátku až do konce a pak o ní hovořit a diskutovat?

Petr Osolsobě: Ta obrazová podobnost v sémiotickém smyslu, takzvaná ikonická podobnost, se blíží téměř totožnosti. To znamená: všichni diváci vědí, že socha Jana Pavla II znázorňuje Jana Pavla II, všichni diváci vědí, že vlajka vytahovaná z vagíny herečky je česká vlajka. Není možno to zaměnit s nějakým obecným symbolem.

Moderátor: To máte pravdu, ale také je k tomu nějaký kontext.

Petr Osolsobě: Kontext je, a dokonce ten kontext je přesně takový, jaký říkám. Upozorňuji, že kontextem je násilí, je to rituál nenávisti, kterou se toto představení odplácí různým skupinám za a Evropanům, za b křesťanům za to, že tyto skupiny jsou původci násilí na Blízkém východě. A že je třeba, aby to násilí zažili na vlastní kůži, jak v oblasti fyzické, tak v oblasti duševního strádání. Frljič se sám netají tím, že chce působit svým divákům bolest. Ale herec nebo umělec nemá imunitu. On nesmí působit bolest úmyslně. Dokonce je tady právní pojem zlé vůle. Nesmí zlovolně působit lidem bolest.

Moderátor: Jestliže se tím Frljič sám netají, tak pak je přece na rozhodnutí toho diváka, zdali takové představení podstoupí, či nikoliv.

Petr Osolsobě: Především, pane Vilímku, vy jste zapomněl na to, že ti, kdo vybírali to představení pro brněnský festival a kteří disponovali veřejnými zdroji, se měli samozřejmě informovat o té inscenaci co nejvíc. Oni říkají, že se informovali. Pak tu hru nasmlouvali, aby byla dovezena na festival. A v tom mezidobí, než byla uvedena, oni po dva měsíce, možná i víc než dva měsíce, dostávali desítky dopisů od lidí, kteří jim říkali, že to představení jim působí velikou fyzickou bolest už jenom z těch fotografií, z toho video materiálu, který viděli. Čili že by nemělo být předváděno, protože evidentně v tom představení existují právní delikty, hanobeni vlajky, vyzývání k nenávisti proti skupině osob. A tudíž prosili organizátory festivalu, aby zrušili pozvání té inscenace. Oni jim odpovídali pouze tím, že jim přehlíživě k jejich rozumu a jejich citovému chápání říkali, že to je obsahem umělecké svobody. To není pravda. Umělecká svoboda nemůže být bezohledná, nesmí být krutá a musí mít vztah k nějakým hodnotám.

Moderátor: A jakým způsobem tedy narušuje svobodu těch lidí, kteří si stěžovali.

Petr Osolsobě: Používáte-li různé náboženské symboly, pokud uvádíte osoby Ježíše Krista, ukazujete ji v deliktní jednání.

Moderátor: Třeba Martin Glaser (ředitel Národního divadla v Brně, pozn.red.) se k tomuto představení vyjádřil tak, že ta svoboda končí zdmi Husy na provázku. Ještě před tím, než ta hra vůbec byla uvedena, jakým způsobem ovlivňovala ty lidi?

Petr Osolsobě: Ta hra je zásadním deliktem proti pokoji občanského soužití, je zásadním deliktem proti přirozeně právnímu principu neškoďme druhým, neminem laedere. Ona nemohla zůstat za zdmi Divadla Husa na provázku, jak tvrdí ti lidé, kteří říkají: To bylo jenom představení pro úzkou skupinu, studijní nebo festivalové představení. To byla událost, která se se uskutečnila, měla svoji propagaci, svůj obrazový materiál. Český internet byl během dvou měsíců před tím představením zaplaven tak nevkusnými a hroznými obrazy z té hry, že to působilo statisícům lidí psychickou bolest, psychickou újmu. Nikdo se jim neomluvil.

Moderátor: Reprezentují tyto obrazy na internetu tu hru?

Petr Osolsobě: Přirozeně, že ji reprezentují.

Moderátor: A reprezentují správně? Dokáží tyto obrazy postihnout celou hru?

Petr Osolsobě: Tyto obrazy reprezentují velmi podrobně určité scény. Kdybyste tvrdil, že jde o celek té hry a že kdo neviděl všechny detaily té hry, nemůže ji posoudit, pak byste vyloučil z posuzování té hry i člověka, který tam byl a který třeba neviděl nějaký detail, protože mu zacláněl jeho soused.

Moderátor: Je přece rozdíl mezi tím, jestliže hodnotím hru pouze z obrazového materiálu, fotky, nebo z nějaké recenze.

Petr Osolsobě: Případně i z videa.

Moderátor: Dobrá, ale video má nějakých dvacet sekund a je to jedna scéna.

Petr Osolsobě: Víte, jak jste připomněl citát svatého Ireneje: „Nemusím vypít moře, abych věděl, že je slané.“ Vy se neustále držíte, možná i zde, na FSS (Fakulta sociálních studií, pozn. red.), toho principu, že je třeba všechno empiricky dokládat. Ale narušení hodnot není úplně empiricky doložitelné. Vy musíte dokázat, že v lidech jsou některé hodnoty, které trpí újmu. A když nebudete nikdy věřit, že v lidech jsou hodnoty, třeba že mají úctu k osobě Ježíše Krista a že je pro mě velice bolestivé vidět ho v aktu, kdy znásilňuje muslimskou ženu. Ale stejně tak jsou ženy, pro které je velice bolestivé, a třeba i muslimské ženy, že tam vidí bezdůvodně znásilněnou muslimku.

Moderátor: Já se ptám, na kolik je to bezdůvodně. Protože třeba dramaturgická rada festivalu si zřejmě myslí, že ty obrazy mají nějaký kontext.

Petr Osolsobě: Podívejte se, já mám určitou erudici jak v oblasti estetiky, tak v oblasti divadla. Já jsem přesvědčen, že tuto určitou erudici mají i lidé, kteří absolvovali Janáčkovu akademii múzických umění, divadelní fakultu. I oni mají schopnost udělat si určitý obrázek o té inscenaci, dokonce i před tím, než ta inscenace proběhne. Oni ji taky buďto vidí naživo, nebo nějaký materiál. Oni se zcela neoprávněně staví za umělecké kvality té inscenace jako takové, anebo alespoň za to, že nemůžeme ty umělecké kvality žádným způsobem posoudit, protože jsou subjektivní, že na každého působí jinak. To není pravda. Ta inscenace působí velmi podobně na statisíce lidi v této zemi a porušuje jich základní práva.

Moderátor: A čím to porušuje, když oni nemusí být v tom divadle přítomni?

Petr Osolsobě: Působí svojí krutostí, svojí dehonestací, která tam je. Dehonestací reprezentanta určité skupiny lidí, třeba Jana Pavla II, dehonestace osoby Ježíše Krista, dehonestaci státní vlajky, se kterou má být nakládáno podle zákoníku důstojně a vhodně. A v žádném scénickém provedení by neměla být bezdůvodně vláčena jako hadr po zemi, natož vytahovaná z ženského přirození. Jestli to lidé necítí, tak pak jsou samozřejmě slepí k hodnotám, které tyto symboly reprezentují.

Moderátor: A není to právě, jak říkáte, značně subjektivní? Není to prostě jenom hodnotový rozkol?

Petr Osolsobě: Některé prvky tu mají charakter hodnot, některé jsou obrazově zcela doložitelné, protože jde o takzvané ikonické znaky, to znamená obrazově podobné. Když zjistíte, že máte jiné hodnoty nežli někdo, kdo je vedle Vás, kdo je vaším spoluobčanem, s kým sdílíte určité hodnoty společnosti, třeba hodnotu sociálního pokoje, a on vás upozorní dopředu, že ta hra ho velice intimně zraňuje, a ještě vám to sdělí písemně, tak Vy přece neuděláte, to že když máte tyto signály, řeknete: nám je to jedno, ono i to zraňování, i ta krutost, ten šok je obsahem umělecké svobody. Ale není. To je překroucení umělecké svobody.

Moderátor: Ale přece nikdo nechce útočit na hodnoty nebo zraňovat někoho.

Petr Osolsobě: Chce. A Frljič to dělá zlovolně a veřejně.

Moderátor: Ale je otázka, jestli se tohle děje na základě ukázky, přesto, že jste to představení ani neviděl.

Petr Osolsobě: To představení deklaruje ve svém scénáři, i ve svém obrazovém materiálu, i ve svém titulu, i v prohlášeních pana režiséra tuto zlovůli lidem ublížit a působit bolest.

Moderátor: To působí divákům, kteří jdou na to představení.

Petr Osolsobě: Divadlo je sociální a společenský fenomén a zasahuje mnohem víc lidí, než jsou ti, kteří představení navštíví.

Moderátor: Ale přece do médií a do společnosti se dostává nějaká interpretace. A my se tady bavíme o představení, které v této republice téměř nikdo neviděl. Na kolik je ta debata skutečně o tom, o čem to představení je a nakolik je vytržená pouze z kontextu nějakých symbolů, které jsou zredukovány pouze na nějaký akt, který se děje na jevišti.

Petr Osolsobě: Vy redukuje znalost na přímou znalost ze smyslového poznání přímo na místě. Byl jste někdy v Severní Koreji?

Moderátor: Nebyl jsem nikdy v Severní Koreji.

Petr Osolsobě: Tak víte, že je tam nějaký Kimův režim, který je násilný. Jak to víte?

Moderátor: Vím to z nějakých zkušeností a veřejně dostupných informací.

Petr Osolsobě: Stejně tak i divadelník má svoji zkušenost. A má svědectví o uměleckých dílech.

Moderátor: Ale to je pouze nějaký názor, který Vy nějakým způsobem berete, ale my se tady bavíme o tom, že vykládáme jednotlivé obrazy, které v té hře jsou.

Petr Osolsobě: Vy fakticky tímto názorem diskvalifikuje všechny, kteří to představení neviděli. Dokonce diskvalifikuje i ty, kteří tam byli, ale neviděli ho dokonce, třeba protože je vyvedli. A řeknete: To představení mohu posoudit jen ti, co tam byli. Tak to není. Stejně jako Vy můžete posoudit severokorejský režim na základě určitých indicií, určité zkušenosti, tak stejně tak běžní lidé…

Moderátor: Faktické informace o severokorejském režimu nejsou to stejné, jako výklad uměleckého díla.

Petr Osolsobě: Existují faktické informace o uměleckém díle. Většina uměleckých děl, než byly v 19. století vynalezeny reprodukční techniky, byla známa z tak zvaných epifrází – to znamená z popisů. A byla dokonce chválena. Historik výtvarného umění Giogrio Vasari neviděl spoustu obrazů, o kterých psal, a přesto je chválil. Protože mu je popsali někteří vynikající malíři do naprostého detailu.

Moderátor: Ale my se bavíme o tom, že na základě interpretace někoho jiného chceme říct že, toto představení nemá být součástí Divadelního světa Brno. Na základě toho, že někdo řekl. A přitom jsou zase jiní lidé, kteří říkají: Ano tohle představení na ten festival patří. Je to jeden názor z padesáti.

Petr Osolsobě: To, co říkáte je asi tak absurdní, jako kdyby někdo řekl, že na základě něčí interpretace je Kimův režim v Severní Koreji krutý, nespravedlivý a totalitní a na základě interpretace někoho jiného je to ten nejlepší možný režim na světě.

Moderátor: Promiňte, ale u severokorejského režimu máme nějaké faktické, objektivně posouditelné informace.

Petr Osolsobě: U uměleckého díla máme rovněž faktické, posouditelné informace. Videomateriál, fotografie, svědectví, recenze. Máme celý kontext z veřejných zdrojů. Kontext stejně faktický ve smyslu poznávání, jako jsou informace o severokorejském režimu, kde jsme my dva nebyli.

Moderátor: V rámci toho divadelního představení: jaká jsou tedy ta kritéria. Mluvíte o nějaké objektivnosti. Jaká jsou ta kritéria, která to představení musí splňovat, nebo naopak nesplňuje.

Petr Osolsobě: Ta kritéria jsou mnohá.  Některá jsou umělecká i estetická, to jsou vnitřní. Týkají se třeba dodržení určitého uměleckého výrazu, určité umělecké formy, a to činí určité umělecké dílo hodnotné, nebo nehodnotné. Ale pak jsou obsahová kritéria, a tam jsou samozřejmě některé obsahy, které jsou zvláště hodnotné: Romea a Julie má krásný obsah, krásný námět, zahrnuje nějaké velké společenské dobro, o kterém mluví. Mír ve Veroně, ukazuje lásku, ukazuje oběť a podobně. Hra, která o sobě proklamuje, že je nenávistnou orgií, která má Evropanům odplatit jejich domnělé násilí všude možně, včetně kolonialismu, tak ta hra je samozřejmě i co do svého… čili existují i kritéria na obsah.

Moderátor: Jsou to subjektivní kritéria?

Petr Osolsobě: Ta kritéria jsou objektivní. Zakládají určitý logický právní důvod. Nezapomeňte, že právníci počítají s tím, že tato kritéria lze posoudit obyčejným rozumem a obyčejným citem, běžným vnímáním. Když se mnoho, stovky lidí ozvou, a řeknou: Tato hra narušuje naše vnímání hodnot a hanobí náboženské osoby, které jsou nám drahé, osoby Ježíše Krista a hanobí státní prapor, tak tam přestává subjektivita. Tam už lze mluvit o tom, že tu máme velice silné objektivní a právní kritérium. Tam jde opravdu o právní delikt.

Moderátor: Bývalá ústavní soudkyně, Eliška Wagnerová, si myslí něco jiného. Říká, že naopak je to svoboda projevu. A že ta vlajka na scéně je pouze rekvizitou.

Petr Osolsobě: Ano, to řekla. A já s ní hluboce nesouhlasím. Dokonce to ukazuje, jakým způsobem se může mýlit člověk velice právně vzdělaný, který má vynikající pozorovatelské stanoviště v první řadě, a přece nevidí právní delikt, který se odehrává přímo před jejíma očima. A tím je hanobení vlajky státu a samozřejmě i další, hanobení osoby Ježíše Krista, její předvádění jako delikventa. To je situace, ve které je naše povinnost vystoupit a zabraňovat trestnému činu. Domnívám se, že paní senátorka se prostě zaměřila na jedno určité dobro, kterým je svoboda projevu. Ona se toto dobro snažila ochránit, ale nezaměřila se už na druhé dobro, kterým je to, že ta hra nikoho neuráží a nepůsobí mu velkou duševní bolest, a to svévolně. A to přesto, zdůrazňuji, že paní senátorka musela vědět z veřejných zdrojů, že tato hra obvykle vyvolává stížnosti na velkou morální újmu, kterou působí prostým věřícím, a zvláště křesťanům.

Moderátor: Vy například máte nějakou erudici k tomu posoudit, zdali má příslušné představení nějakou uměleckou hodnotu nebo hovořit o tom, jaké symboly jsou v ní užité a jak je interpretovat. Nemá paní senátorka určitou erudici k tomu posoudit, zdali se jedná o trestný čin, či nikoliv?

Petr Osolsobě: Samozřejmě, že má tuto erudici, jako dlouholetá soudkyně. Já jenom říkám, že ona se zaměřuje na jedno dobro, na jedno společenské dobro, kterým je svoboda projevu a zajištění demokracie. Já ale myslím, že přitom pomíjí jinou část skutečnosti, kterou vidí ti druzí. A tím je evidentní, podle mě, právní delikt přímo na scéně, zneužití umělecké svobody, hanobení, bezohlednost a krutost a psychická újma úmyslně činěna divákům, a nejen divákům, ale i všem, kdo se o tom představení dovědí.

Moderátor: Tak se tedy znovu ptám, na kolik je to záležitost objektivity a subjektivity. Když říkáte, že paní senátorka má zase nějakou jinou erudici z hlediska trestněprávního, a ona neshledává tento čin jako trestný čin. Vy říkáte, že ano.

Petr Osolsobě: To, že dva lidé mají jiný názor, ještě neznamená, že neexistuje nějaká možnost objektivního posouzení. Nakonec od toho existují i příslušné instituce, které to posuzují. Já mám prostě v této věci jiný názor. A snažil jsem se upozornit dopředu dramaturgickou radu festivalu, že ta věc je velice vážná a že uráží city statisíců lidí a žádal jsem je, aby představení stáhli.

Moderátor: Vy jste hovořil o tom, že tam byli lidé, kteří byli vyvedeni ze sálu – předpokládám, že hovoříte o hnutí Slušní lidé, které narušilo průběh toho představení.

Petr Osolsobě: To jsem neřekl. Tam bylo nějak víc lidí a více skupin, které byly během toho vyváděni ze sálu, a to postupně.

Moderátor: Konkrétně tam byla událost, kdy na začátku toho představení vyšli lidé na pódium, udělali lidský řetěz a zabránili hercům pokračovat ve hraní.

Petr Osolsobě: A potom ještě nějací lidé, kteří vystupovali v dalších a dalších vlnách a ti byli rovněž vyvedeni ze sálu – nějaké modlící se společenství, které bylo taky vyvedeno ze sálu. Byl jsem deset let poloprofesionálně členem Divadla Husa na provázku, což znamená, že jsem hrál i v jejich inscenacích. To divadlo vždycky proklamovalo aktivizaci diváka a zrušení hranice mezi jevištěm a hledištěm. Já jsem v tom divadle zažil situace, kdy diváci byli násilím vytaženi z publika a zabaleni do igelitu, například ve finále jejich představení Dlouhá cesta.

Moderátor: Ale diváci byli vytaženi z publika. Nikoliv, že diváci vpochodovali na jeviště a zabránili hraní hry.

Petr Osolsobě: Ano, ale já jenom upozorňuju, že to divadlo vždycky experimentovalo s narušením hranice mezi diváky a publikem a s takzvanou aktivizací diváka.

Moderátor: A je to stejné, když skupina lidí vejde na jeviště a přeruší hru, aniž by o to byli požádání?

Petr Osolsobě: Na to si odpovězte sám. Já Vám jenom říkám, že z dějin českého divadla neznám za sto let takovou hrubost, která se odehrála ve dnech 24. a 26. května tohoto roku. Neexistuje v dějinách českého divadla taková hrubost. Na to bychom se měli zaměřit především. A druhá věc je ta, že z dějin divadla byste měl vědět, že existuje nesmírná spousta příkladů, kdy představení bylo nedokončeno, vypískáno, hercům bylo zabráněno hrát, byla stažena opona. Přečtěte si Cyrana z Bergeracu, kde hned v prvním aktu Cyrano vyžene Montfleuryho ze scény a řekne, že představení je umělecký mizerné.

Moderátor: Ale snad žijeme v jednadvacátém století. To je dneska standard v divadle, že diváci interagují s herci a říkají jim názor na to představení přímo v průběhu.

Petr Osolsobě: Správně jste to řekl – žijeme v jednadvacátém století a já se Vás ptám: Je standardem divadla, že divadlo bude pod záminkou kladení znepokojivých otázek lidi úmyslně urážet a být jim proti?

Moderátor: To je protiotázka. A jaká je odpověď na moji otázku? Jestli je v pořádku, že lidé, kteří k tomu nejsou vyzváni, vyjdou na jeviště a přeruší divadelní představení?

Petr Osolsobě: Musíte uvážit, co bylo dřív – jestli úmysl ty lidi pohánět a zranit, vysmát se jim, zahnat je do kouta a cynicky se smát jejich bezmoci, když jsou jejich nejvnitřnější city uráženy, anebo jejich odpověď. Ptám se, co bylo dřív.

Moderátor: Promiňte, ale kdo se cynicky někomu směje?

Petr Osolsobě: Cynicky se vysmívá jednak autor té hry, totiž Frljič – jednak Evropanům, za druhé křesťanům, za třetí Janu Pavlu II, za čtvrté Ježíši Kristu. A cynicky se vysmívají i ti, kteří to představení pozvali a přivezli do Brna. A ti se zase vysmívají názoru běžných lidí, kteří jim říkají, že jejich city utrpěli obrovskou újmu.

Moderátor: Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Petr Osolsobě: Ano, mohu uvést desítky příkladů lidí všech generací, se kterými jsem mluvil a kteří mi řekli, že ta hra se jich nesmírně bolestně dotkla, a já sám, pane redaktore, Vám mohu říct, že jsem jedním z těchto příkladů. Já jsem na tu inscenaci myslel dva až tři měsíce a cítil jsem při tom velmi, velmi negativní emoce. A cítil jsem při tom, že ta hra mi opravdu ublížila.

Moderátor: Myslíte si, že tohle je motivace lidí, kteří to divadelní představení přerušili a vytvořili tam ten řetěz z lidí?

Petr Osolsobě: Myslím si, že by se mělo posuzovat jejich jednání jako především zabránění trestnému činu a že ti lidé mohli být velice zraněni tím, co se tam předvádělo. O jejich motivaci já nic nevím, protože je neznám.

Moderátor: Oni ale nevešli na scénu v momentě, kdy se tohle dělo. Oni vešli na scénu v momentě, když se herci začali obnažovat, což bylo hned na začátku představení.

Petr Osolsobě: Z veřejných zdrojů bylo jasné, o čem to představení bude, a jaké nepřístojnosti a jaké delikty se v něm budou objevovat. Bylo to jasné z veřejných zdrojů dopředu.

Moderátor: Takže je v pořádku jít na jeviště a přerušit to představení?

Petr Osolsobě: To jsem neřekl. Já jsem řekl, že není zásadně v pořádku takové představení dovést do Brna. A všechno ostatní se odvíjí od toho hrozného a smutného faktu, že toto představení bylo v rámci mezinárodního festivalu v Brně uvedeno a že je bráněno principem umělecké svobody, která je chápána zcela falešně. Umělec nemá imunitu, aby ubližoval cítění nejsvětějším citům prostých lidí.

Moderátor: Když se vrátíme k tomuto konkrétnímu činu, tak co to tedy znamená? Že to je v pořádku, nebo ne? To, že vyšli na to jeviště.

Petr Osolsobě: Nerozumím Vám. Musíte jejich smutek hodnotit v kontextu celé divadelní události.

Moderátor: A jak to hodnotíte Vy?

Petr Osolsobě: Pro mě ta událost představuje nejhorší hrubost, nejhorší bezohlednost, nejhorší krutost, největší hanobení v dějinách moderního českého divadla. Všechny ty skutečnosti by si měli zodpovědět její organizátoři.

Moderátor: Takže v momentě kdy, dle mého subjektivního názoru, nebo nějakých objektivních kritérií, nějaké divadelní představení v nějaké v divadle bude podle mě narušovat moji svobodu, tak mám právo jít na to jeviště a přerušit ho?

Petr Osolsobě: Máte dokonce právo i pískat, máte dokonce právo, když jste platící divák, divadlo opustit a máte právo postavit se, a dokonce začít volat: Představení se mi nelíbí, nebo představení narušuje moji svobodu, představení mi ubližuje.

Moderátor: A co svoboda těch lidí, kteří sedí v tom sále, zaplatili to představení, svoboda herců, kteří tam hrají. Proč bych měl narušovat to představení?

Petr Osolsobě: Musíte uvést mnoho svobod do určité harmonie. Ale měli bychom se držet základního právního principu: nikomu úmyslně neškodit. A máme před sebou příklad toho, že někdo přivezl představení, které úmyslně chtělo zraňovat city křesťanů a Evropanů, přímo do Brna. A všechno ostatní se odvíjí od tohoto faktu. Jestli tento fakt neuznáváte, tak stejně Vám nemohu odpovědět na Vaši otázku. Musíte pochopit, co se tady stalo, abyste tu věc mohl pravdivě posoudit. Málo lidí z divadelního světa, což je velmi smutné, chápe, jaká hrozná věc se prostřednictvím divadla stala. Jaká velká škoda.

Moderátor: A nemůže to být tak, že někteří vnímají větší nebezpečí právě v tom, že skupina lidí narušila divadelní představení v podstatě násilím?

Petr Osolsobě: Prosím Vás, co ti lidé udělali? Dopustili se fyzického násilí na nějakém člověku?

Moderátor: Omezili na osobní svobodě herce, kteří tam byli.

Petr Osolsobě: Ti herci dělali právní delikt. Hanobili státní vlajku

Moderátor: Ti herci v ten moment žádný právní delikt nekonali.

Petr Osolsobě: Víte, „v ten moment“, to je sofistika. Vy dobře víte, i z popisu toho představení, i z popisu předchozího představení, které hráli dva dny před tím, že věšeli sochu Jana Pavla II, rozřezávali kříž motorovou pilou. Oni narušili svou bezohledností princip nikomu neškoďme, nedělejme žádnou psychickou újmu a duševní bolest.

Moderátor: Když tedy z toho vyjmeme herce a vezmu diváky, kteří přišli svobodně na to představení, zaplatili lístek a museli se potýkat s tím, že to představení chtěli vidět.

Petr Osolsobě: Zkuste srovnat újmu těchto lidí, kteří přišli pouze o část kulturního zážitku, na který chtěli přijít, s újmou lidi, která se po několik měsíců děla těm křesťanům, jejichž nejintimnějších citů se to dotklo. A ještě k tomu připočtěte, že český internet zaplavily strašlivé a dehonestující fotky z tohoto představení.

Moderátor: A je to nesrovnatelné?

Petr Osolsobě: Je to nesrovnatelné. Protože kvantitativně bolest těch lidí, kterou to představení způsobilo, je nesrovnatelná s libostí, kterou mohli cítit lidé z pěkného divadelního zážitku.

Moderátor: Proto se ptám jestli, to není celé subjektivní záležitost toho, jak to na lidi působí. Někoho to může zraňovat více, někoho zase méně.

Petr Osolsobě: To je samozřejmě doktrína, kterou se učíte na sociálních vědách. Že neexistují objektivní kritéria pro umělecká díla. Neexistují žádné morální standardy, všechno jsou subjektivní interpretace. Ale to je špatná doktrína. A čím budete starší, tak tím budete zjišťovat, že se zaplétáte s touto doktrínou do větších protimluvů. Opravdu existují objektivní estetické hodnoty, opravdu existují objektivní a podložené interpretace a opravdu existuje způsob, jak se dá pochopit, na čí straně tady byla větší újma. Větší újma a škoda byla rozhodně na straně těch, kterým tohle představení velice ublížilo.

Moderátor: Budete podnikat ohledně představení ještě nějaké další kroky?

Petr Osolsobě: Moje povinnosti, jako profesora estetiky Masarykovy univerzity a profesora dramatických umění Janáčkovy akademie věd, jsou především akademické – vysvětlovat studentům, jaké omyly a jaký způsob myšlení a jaké falešné pojetí umělecké svobody vedly k tomu, že toto představení, jak říkám ještě jednou, nejhorší hrubost dějinách českého divadla, se v Brně uskutečnilo.

Moderátor: Děkuji Vám za rozhovor.

Petr Osolsobě: Také Vám děkuji.